Plzeň 1953

Trest za protest

Za protesty proti měnové reformě se komunisté začali mstít téměř okamžitě. Zatýkání účastníků plzeňských demonstrací začalo ještě v noci z 1. na 2. června. Dohromady bylo zatčeno asi 600 lidí, z nichž mnozí následně stanuli před soudem. Řada z nich na udání svých spoluobčanů. 

Před krajským soudem proběhlo již v červenci roku 1953 čtrnáct procesů, v nichž bylo odsouzenou 331 lidí, a to k trestům od 6 do 14 let vězení. Obžalovaní byli týráním donuceni, aby se přiznali. Navíc se museli zpaměti naučit, co mají před soudem vypovídat. Komunistická policie chtěla totiž vyvolat dojem, že se nejednalo o spontánní demonstraci, ale o předem připravené protistátní spiknutí. Tresty si odsouzení většinou odpykávali na Jáchymovsku, v lágru Barbora. Někteří byli propuštěni až při amnestii prezidenta republiky v roce 1960. 

Další lidé byli potrestáni jen propuštěním z práce. Za údajný i skutečný odpor proti měnové reformě byla řada rodin násilně vystěhována do pohraničí. Jejich byty si rozdělili komunisté.

Poměry v lágru byly velice kruté, což dokumentuje výpověď pamětníka Zdeňka Křivky. Poslechni si audionahrávku.

Síla slova

„Jednou jsme byli na trestní brigádě a shodou okolností tam byl i můj bratr. Tehdy jsme byli společně na lágru ‚12‘. Dobývali jsme na jedné šachtě pařezy v močálu. Šlo o nesmyslnou buzerační práci, protože to bylo pod haldou a bylo jasné, že všechno bude za čtrnáct dní zasypané. Holinky děravý, čvachtala nám v nich voda. Byli jsme nevyspaní, unavení, hladoví, prokřehlí… Byl jsem už smrtelně unavený a říkám bráškovi: ‚Asi tu zahyneme…‘ A on: ‚Nezahyneme! Neboj! Všecko vydržíme!‘ Bylo to úplně zázračné slovo. To ve mně zůstalo jako vjem, co znamená síla lidského slova v pravou chvíli. Už nikdy jsem potom podobné slabosti nepodlehl, i když jsem byl třeba ještě v horších situacích. Už se to nikdy neopakovalo.“

Korekce na Barboře

„Lágr Barbora mi zůstal nejvíce v paměti kvůli Kulhánkovi. Nedával jsem si pozor na pusu, což se mu doneslo. Jednou na odpolední směně si pro mě přišli fárači, že mám jít s nimi. Došlo mi, že jde o něco nedobrého. Odvedli mě na lágr na velitelský barák. Svlíkli mě donaha a nechali mě tam hodinu stát na chodbě. Byly tam tak tři až čtyři stupně. Nakonec vystrčil z jedněch dveří hlavu Kulhánek, abych se oblíkl a šel k němu. Zpočátku jsem to schytal jen slovně, ale za chvíli mě poslal se převléct z pracovních hadrů. Už jsem věděl, že jdu do korekce. Korekci tvořila betonová stavba se třemi kójemi, v nichž byla zavěšená dřevěná lůžka ve zdi a malý prostor vedle, aby člověk akorát prošel. Lůžko jen dřevěné, samozřejmě žádné matrace. Už jsem tam několikrát byl, a protože jsem věděl, že tam bude zima, vzal si ručník, což bylo samozřejmě zakázaný. Jak mě Kulhánek zavolal a uviděl ručník, zařval jak býk, chytil ručník a začal mě tahat po světnici. Nakonec mi mlátil hlavou do zdi. Pak mě strčili do díry, kde jsem byl asi týden. Venku bylo tak minus dvacet pět až minus třicet stupňů. V korekci se samozřejmě netopilo. Okýnkem pod stropem tam padal sníh. To už je na hraně přežívání. Musíte dělat všechno, abyste se nějak hýbal. Pohyb je základní zákon stvoření.“

Všem omrzly uši

„Nejhorší mráz, co jsem tam zažil, bylo třicet čtyři stupňů pod nulou. Stáli jsme na apelplacu, tak dvě stě chlapů, a Kulhánek nám zakázal stáhnout si čepice na uši. Měli jsme lodičky, které se daly stáhnout na uši. Apelplac byl zkopaný svah a nad ním byl velitelský barák. Kulhánek stál uvnitř za oknem v papaše, kožichu a palčákách. Doslova se chechtal, jak tam dvě stě muklů mrzne v ubohých hadrech. Přišel řezavý vítr. Při těch minus pětadvaceti nebo minus třiceti stupních a ostrém větru během deseti minut všem omrzly uši. Mokvalo mi to ještě několik let. Pak si s tím tělo poradilo.“

Přečti si vzpomínky Josefa Černohorského

Každodenní život v lágru Barbora popsal ve svých vzpomínkách také Josef Černohorský. Přečti si na stránkách Paměti národa na jeho vzpomínky na toto náročné období jeho života a zkus pak do textu, který shrnuje základní informace, přetáhnout na správná místa chybějící výrazy.